Doznívání surrealismu, gestická a strukturální abstrakce (50. léta 20. století)

Vedle stěží zařaditelných solitérů lze v neoficiální sféře výtvarného umění padesátých let sledovat několik názorově i formálně odlišných proudů včetně generačního převrstvení. Zjednodušeně řečeno: nejstarší nekonformní tvůrci v různých osobních polohách aktuálně rozvíjeli odkazy předválečné avantgardy, z níž se vzhledem ke společenské realitě jevil jako stále aktuální zvláště surrealismus. U mladších umělců se pak převážně setkáváme s různými podobami figurativního umění vycházejícího z poučení klasickou modernou, přetavenou až do úzkostné podoby.

Odvážně a zcela jiným směrem vykročilo několik osamělců, kteří v době, kdy abstraktní umění bylo považováno za nežádoucí, vstoupili do širokého proudu lyrické či gestické abstrakce. K těmto solitérům patřil například Jan Kotík, který v padesátých letech nepodlehl oficiálnímu socialistickému realismu, ale zůstal věrný modernímu umění. Jeho plátno Hlava krále z roku 1959 je vynikající ukázkou umělcova přechodu od civilistní tematiky čtyřicátých a počátku padesátých let ke svébytné podobě gestické malby. Obraz je prosycený radostí z volné malby.

Koncem padesátých let se pro veřejnost sice nezřetelně, ale pro dnešní dějiny umění zcela jasně začala formovat silná generace mladých umělců, kteří ještě většinou studovali na vysokých výtvarných školách. Chtěli v českém prostředí prosadit to, co už v západní Evropě bylo rámcově přijímáno pod pojmem informel, tedy umění, které je v českém prostředí chápáno šířeji jako strukturální abstrakce.

Přestože se po odhalení Stalinova kultu osobnosti v roce 1956 začala postupně uvolňovat kulturní politika, společnost zbavenou základních lidských svobod pořád ovládala komunistická strana a ve vězení trpěly tisíce politických vězňů. Odtud pramení syrové až brutální zpracování „pokožky“ většiny děl, v jiných je naopak zřetelný obrat ke spiritualitě.

V duchu syrové, autentické skutečnosti tvořil na přelomu 50. a 60. let například Aleš Veselý, v jehož díle se s rostoucím pocitem nejistoty a ohrožení v dusném politickém klimatu tehdejšího režimu začaly objevovat brutální, zrezivělé a destruované prvky. Můžeme to vidět na jeho práci Obraz-objekt, která vznikla v rozmezí let 1960-1964. Nese v sobě pocit bezvýchodnosti a uzavřenosti, ale také víru ve zničení omezeného prostoru a jeho hranic. Veselý zde neguje dvojrozměrnou malířskou plochu jejím roztržením a povyšuje ji pomocí pružiny trčící do prostoru na trojrozměrný objekt. Porušuje tím formální pravidla klasické malby a vykračuje mimo rámec obrazu jako symbolu zažitého řádu směrem k pohybu – k životu.