Solitéři (50. léta 20. století)

Již tři roky po skončení druhé světové války bylo Československo a jeho kultura porobeno dalším totalitním systémem, tentokrát zosnovaným a vedeným Komunistickou stranou Československa. Ta v oblasti umění prosazovala socialistický realismus, násilně implantovaný ze Sovětského svazu do všech zemí tzv. východního bloku. Umělecká sféra se v této době rozlomila na dvě části. Zjednodušeně řečeno na umění oficiální a umění nežádoucí, vznikající na okraji zájmu odborné veřejnosti v ateliérech nepoddajných tvůrců. Přestože padesátá léta patřila k jednomu z nejtragičtějších období v české společnosti i ve výtvarné kultuře 20. století, z dnešního pohledu byl vývoj uměleckých forem v průběhu této doby poměrně široký. Představitelé oficiálního umění dosáhli velkých úspěchů na Světové výstavě EXPO ´58 v Bruselu. Československý pavilon byl oceněn Zlatou hvězdou. Vedle toho odvážní jednotlivci udržovali v „podzemí“ kontinuitu s evropskou kulturou. Umění padesátých let zde však nepředstavujeme jako konfrontaci oficiálního a neoficiálního umění, ale prostřednictvím děl vynikajících solitérů, v jejichž tvorbě se výrazně zrcadlí tragická atmosféra ponuré doby politických procesů, justičních vražd, konfiskací majetku a děsivého pokusu o odduchovnění společnosti.

Mezi nejosobitější umělecké solitéry tohoto období patří malíř Ivan Sobotka, jehož start do života poznamenala dvojí totalita – fašistická a komunistická. Proto, aby si uchoval svůj vnitřní svět, svobodu a nezávislost, rozhodl se po ukončení studia Akademie výtvarných umění v Praze oddělit svoji tvorbu od práce pro obživu. Tísnivou atmosféru padesátých let vnímal jako přicházející apokalypsu. To se odráželo také v existenciálních námětech jeho obrazů z té doby, jako jsou například Mrtvoly lidí z roku 1954 nebo Blázen II. z roku 1957. Je to období, kdy začínají vznikat první „hlavy“, kterým se malíř od té doby téměř výhradně věnoval.