Písmo a obraz, vizuální poezie (60.–80. léta 20. století)

Jedním z mimořádných fenoménů umění šedesátých let v euroatlantickém prostoru byl obnovený zájem o poznání avantgardního umění v těch jeho liniích, které se jevily tehdejším teoretikům jako nejradikálnější a ještě nevyčerpané i pro stávající umění. Patřilo mezi ně i zkoumání vztahu mezi obrazem a písmem, na jehož pilířích je postavena anticko-křesťanská civilizace. Jedním z jeho plodů byla vedle řady dalších inovací mohutná vlna tzv. experimentální či vizuální poezie, která objevovala a rozšiřovala nové podoby vztahů mezi zobrazením a textem a v 70. letech vyústila do různých podob konceptuální poezie.

K originálním konceptům tohoto vztahu v českém prostředí patří mřížkové básně Jana Wojnara, který vizualizoval vztah mezi dvěma strukturami. Příkladem tohoto tehdy v českém umění neobvyklého přístupu je Prostorová mřížková báseň z roku 1976, na níž se můžeme podívat. Součástí tohoto obrazu-básně je autorova snaha, aby se z pasivního diváka stal aktivní pozorovatel, respektive „spoluautor“ díla. Součástí Wojnarových „otevřených děl“ je tedy i divák, ovšem za předpokladu, že je ochoten přijmout nabídnutá „pravidla hry“. Problematiku „otevřeného díla“ autor o několik let později rozšířil o neméně originální básně-objekty souhrnně nazývané přesýpací básně. Wojnarova neobyčejně rozsáhlá tvorba patří mezi nejpůvodnější projevy českého konceptuálního umění.