Moderní krajina (10.−40. léta 20. století)

Na přelomu 19. a 20. století se čeští umělci otevřeli novým evropským tendencím, jako byly expresionismus, kubismus či abstrakce. Zásadními impulsy pro ně byly pražské výstavy francouzského sochaře Augusta Rodina v roce 1902 a o tři roky později malíře Edvarda Muncha.

Ve svých krajinných kompozicích uplatňoval prvky expresionismu a fauvismu například Václav Špála, který je právem pokládán za klasika české malby. V jeho díle převládaly výrazné barvy, příznačná byla jeho kompozice zelené, modré, červené a bílé. V případě obrazu Krajina u Červené nad Vltavou z roku 1927, na nějž se zde můžeme podívat, Špála vytvořil klidnou, nekomplikovanou krajinnou kompozici z jednoduchých forem, které daly příležitost rozehrát jeho smysl pro barvu a prostor.

Právě krajina se stala důležitým a častým tématem mnoha avantgardních umělců v období mezi dvěma světovými válkami. Malba se postupně odkláněla od nápodoby skutečnosti směrem ke kompozicím ovlivněných kubismem, surrealismem, expresionismem či sociálním uměním. Například Josef Šíma zúročil svou surrealistickou zkušenost a obrátil téma krajiny k nosným hodnotám imaginace a podvědomí. Naopak reflexi zhoršujících se sociálních podmínek i politického klimatu třicátých let a předzvěst událostí druhé světové války promítl do dramatického krajinného výjevu Josef Čapek.