STORYTELLING - Tóny klinické smrti
INSPIRACE: František Skála (1991)
Syčení hrotu prázdnou drážkou gramodesky
Pohyb krve vlastním tělem, dunění, tep v lebce
tlak na hrudi
ostré sykání rychlého dechu
co bylo oslňující a nadýchané je teď tma a tíha.
Pod lavinou je čas přemýšlet, čas čekat, čas poslouchat čas.
Syčení hrotu prázdnou drážkou gramodesky
Křik: vlhký, malý, urputný, absolutní.
Strach z nepoznaného mikrokosmu těla
strach z nekonečné dálky přikrývky, pokoje, vesmíru
křik z postýlky o čtvrt na čtyři ráno.
Křik a náhle ticho.
Syčení hrotu prázdnou drážkou gramodesky
Burácení rotoru helikoptéry, neustálé, ohrožující
dole rychle mizející modrá a oranžová světla majáků
strnulost těla sevřeného krunýřem, konejšivý tlak sedativ, chlad jehly někde v předloktí
(na hranici zorného pole dva páry jasně modrých rukavic, prsty tmavé a lepkavé)
pohled muže nad nosítky, pravidelně tikající z displeje na obličej pod ním a zpět otevírá ústa, asi něco říká.
Syčení hrotu prázdnou drážkou gramodesky
Za otevřeným oknem stovky včel v koruně lípy bzučí tón nekonečna
dotek čistého, dopoledním letním sluncem rozehřátého ložního prádla
téměř bezbarvé šedavé duhovky, vějířky vrásek po sto letech smíchu
pohled do blankytu za oknem, za stromem
(jeden bílý mráček stojí nehnutě nad tím vším).
Kokrhá kohout. Proč teď před polednem?
Syčení hrotu prázdnou drážkou gramodesky
Na konci přenosky místo jehly pověstný zub času.
Šumění sílí a slábne.
Sílí a slábne.
Komu zní smrt jako hudba?