STORYTELLING - Amor a Psyche

INSPIRACE: Milan Kunc (1995)

Ležela, předstírala, že spí, ale třásla se hrůzou. Napínala uši, aby zaslechla sebemenší zašustění. Jak mohla být, tak naivní, bláhová, hloupá. Jak se mohla těšit na jeho příchod a s roztouženým srdcem jej očekávat! To proto jí chtěl zabránit, aby navštívila sestry. Svoje hodné, milé, starostlivé sestry. Otevřely jí oči. Dnes se mu postaví

Letěl nocí. Byl unaven a přesto spěchal. Každou částečkou svého těla toužil ležet po jejím boku, zachumlat se do teplých houní a čichat její jemnou vůni. Často se snažil tu vůni vyvolat a popsat. Byla trochu jako skořice, trochu jako ranní moře, trochu jako pivoňky, a trochu něčeho, na co pořád nemohl přijít, i když se mu už tisíckrát zdálo, že má to jméno na jazyku. Dráždilo ho to a těšil se domů.

Musí uklidnit srdce, aby tolik nebušilo. Prohloubit dech. Nesmí dát ničím najevo, že ví, že je připravená, že se dnes osvobodí. A ten drak, ta příšera, která se vydává za jejího muže, ten neviditelný démon už může být za dveřmi. Nebo za oknem. Jen bozi vědí, kudy chodí. Nůž leží pod postelí a je ostrý jako strach.

Ještě pár máchnutí křídly a přistane na balkóně. Jako každý večer toužil rozsvítit a vejít. Ale nesměl a bylo mu to líto. Vyjma toho nikdy nelitoval, že se poranil jejím šípem. Často si ji neviditelný prohlížel, viděl, jak je veselá, a obdivoval její nadpozemskou krásu. Dnes jí přinesl šperk, který vykoval Hefaistos. Zlaté náušnice ve tvaru hroznů vína, co kulička, to rubín. Nechá je ležet na nočním stolku a bude si představovat, jak ráno vykřikne údivem a radostí. Svlékl plášť a s jemným něžným úsměvem ulehl na lůžko. Vydechl blaženou únavou...

Div, že se jí nezastavilo srdce. Neslyšela nic, vůbec nic a teď se prohnula matrace. Ještě včera by zavrněla a přitulila se k němu, dnes byla ztuhlá hrůzou, a jen zázrakem se jí podařilo udržet dech klidný a předstírat hluboký spánek. Snad se jí nedotkne! To by se určitě musela otřást odporem! Cítila jeho dech ve svých vlasech, ale asi byl dnes unavený požíráním jiných lidí a ihned usnul. Sestry říkaly ať na nic nečeká, otočí se a bodne, ale ona se musí podívat. Vedle nože leží svícen a křesadlo. Potichu vstala, rozsvítila světlo, pevně sevřela rukojeť, připravila se k ráně a otočila se… Byl krásný. Dokonalý. Nádherný. Jak se mu něžně chvěla víčka.

Psýché stála nad svým mužem, svým milencem a byla naprosto okouzlená. Viděla čistou krásu. Taková něha a štěstí jí sevřely srdce, že měla pocit, že pukne. Přestože v jedné ruce držela dýku a ve druhé svíci, naklonila se nad spícího Éróta a lehce ho políbila na ústa…

A tři kapky rozpáleného vosku ze svíce z skanuly na Érótovo rameno…