STORYTELLING - Postava Zátiší

INSPIRACE: Tadeusz Kantor (1950)

Jak se vám dnes spalo? Měli jste hezké sny? A jaké bylo probuzení? A opravdu už jste vzhůru?

Nepřišlo vám ani trochu zvláštní, že první, co jste uviděli po probuzení ve své vlastní ložnici, byl malíř pokojů s čapkou univerzitního profesora a chováním avantgardního výstředníka.

Ani trochu vás nepřekvapilo, když se před vámi muž uklonil a odhalil provázek uchycený v týle, kterým jej neviditelná ruka odkudsi shora uváděla do pohybu a nepřišlo vám zvláštní, když pak pomalým pohybem pokynul rukou k vaší vlastní skříni.

Zvedli jste se z postele, otevřeli almaru a bez mrknutí oka vytáhli dnešní sako, vedle kterého na ramínku viselo bezvládné tělo muže.

Došourali jste se ke koupelně a s výrazem každodenní rutiny jste se začali proplétat místností zavalenou spoustou skládacích židlí. Vážně jste jenom na vteřinu zvedli oči k ženě sedící ve 3. patře židlí? A překvapil vás aspoň ten manifest, který četla? Nepřepadla vás otázka, jak velký asi musí mít ta drobná žena žaludek, když po každé přečtené větě oloupe vejce vařené natvrdo a sní ho?

Chápu, spěchali jste. Ani jste nezamávali cizím dětem, které si hrály v pokoji, zavřeny v těsné skříni, kde mohly jen pohnout hlavou ze strany na stranu.

A na ulici ta dívka! Na protějším chodníku. V letních šatech se vzorem padajícího listí. Té jste si všimli? No ta, co někoho vyhlížela. Z okna. Otevřeného okna, které vyrůstalo přímo z jejich rukou.

A pobavili vás alespoň ti naháči? S nahými zadky poskakovali po ulici a v chomáčích sena se honili za hejnem slepic. Teď si nejsem jistá, kdo to vykřikoval úryvky dalšího manifestu, jestli herci nebo slepice.

Zastavili jste se aspoň před devítimetrovou židlí na náměstí? Stála přímo uprostřed, místo sochy generála jakési bitvy v jakési válce. Ne? Nestíhali jste, co?

Takže vás vůbec nepřekvapilo, že jste vstupními dveřmi místo do své kanceláře dorazili do přesné repliky první třídy vaší základní školy. V lavicích seděly loutky v životní velikosti, které vypadaly na chlup stejně, jako vaši tehdejší spolužáci. Ani jste nehnuli brvou, když odkudsi z dálky začal hrát valčík a groteskní uklízečka s velkou zadnicí začala mávat svým koštětem jako smrt kosou.

A vy tu stojíte a usmíváte se, jako kdyby se vám nic z toho nestalo.