STORYTELLING - Svědek

INSPIRACE: František Hudeček (1943)

„Má-li umění nabýt ztraceného významu v životě jednotlivcově, musí se vrátit k věcem, mezi nimiž a s nimiž člověk žije…Neboť nejen tématem, ale smyslem a záměrem umění není nic jiného než každodenní, úděsné a slavné drama člověka a skutečnosti: drama záhady čelící zázraku.“

Kolikrát jsem si toho Štýrského četl. A pořád mám pořád pocit, že mi to nejpodstatnější uniká. Chybí mi kontext, prožitek, pochopení. Jak těžké je dobrat se skutečnosti v těch šedivých zdech. Na ten čmoud, prach a hluk, já si asi nikdy nezvyknu.

Než přišli Němci tak mě to jen obtěžovalo, teď mě to děsí! Vyjít přes den ven jsou muka. Často celý den neudělám vůbec nic. Buď sedím u stolu a piju náhražkovou kávu bez cukru a kouřím, nebo se potácím od ničeho k ničemu po bytě a rozčilují mě zvuky velkoměsta. Někdy ani neroztáhnu záclony, jsem zalezlý v šerém pokoji jako nějaké plaché zvíře.

Až když se setměním Praha setmí a večerní vítr pročistí vzduch, jdu ven. Je ale zákaz vycházení. Trestem je pokuta nebo vězení. Ale co! Hůř být nemůže. A doma to stejně nevydržím. Čpí to tu mnou tak, že musím ven.

To pak sedím na botníku, hlava se mi motá, v hrdle mám sucho a nemohu popadnout dech. Já si nepamatuji dobu, kdy mě v Praze nebolela hlava. Kdyby nebylo akademie, seděl bych ve vlaku domů už před lety. Malování bylo vždycky to jediné, co mě drželo v tomhle městě, které nemám rád, daleko od našich, daleko od volného kraje a voňavého vzduchu. Ale já miluju malování.

Já totiž v hloubi srdce cítím, že jestli mám pochopit umění, a já ho musím pochopit, alespoň trošku, protože jinak můj život nemá smysl, tak to musí být tady. Uprostřed černého, zatemnělého, zoufalého velkoměsta.

A tak se tu potácím a popadám dech na botníku. Vždycky nakonec vyjdu. Abych viděl hvězdy. Nádherné, čisté hvězdy. Díky válečnému zatemnění jsou teď i v Karlíně vidět tak čistě jako u nás v Němčicích. A mám to …

A mám to!!! Jsem to já!!! Já sám!!! Já jsem otázka i odpověď! Já jsem objekt i subjekt! Já jsem autor i dílo! Já jsem aktér i divák! Moje osoba! Já!

Byl to zázrak. Moje svatyně, můj Chartres, moje Mekka, můj Jeruzalém jsou na rohu ulic kousek od nádraží. Tam jsem pohlédl vzhůru jako už tolikrát a spatřil Labuť a Lyru a Orla, Kassiopeu i Pastýřovu hůl a tu najednou ke mně promluvili a bezměsíčná noc se stala jasným osvícením. Už vím, kdo jsem a kde stojím, už vím, kam napřít touhu, sílu, svůj štětec, svůj um. Jsem zdánlivě ztracen v kosmu, ale přesto jsem prostoupen hvězdami. Bože dík...