Nová figurace, česká groteska, existenciální figurace (60.–80. léta 20. století)

V této části expozice představujeme vedle nefigurativního umění také několik nejvýraznějších ukázek ze širokého proudu tzv. nové figurace. Její impulsy proudily do českého a slovenského prostředí především z Francie. Na první pohled je však zřejmé, že obdobně jako v padesátých letech byla česká varianta tohoto mezinárodního proudu poznamenaná způsobem života v socialistickém státě, který byl sice již o něco otevřenější, ale politický aparát stále bděl nad tím, aby se člověk nemohl svobodně pohybovat a žít. Českým specifikem pak bylo, že na tuto nenormální situaci „života v kleci“ mnozí umělci reagovali černým humorem, pro který se vžilo značení česká groteska.

Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 došlo k druhé mohutné exilové vlně a v zemi nastala éra reálného socialismu, který výrazně postihl i kulturní sféru. Umělci, kteří neodešli do zahraničí, se opět rozdělili na oficiální a neoficiální. Radikální formy umění, režimem částečně tolerované v šedesátých letech byly opět potlačované. Aktuální se opět stala figurální malba, jejíž vypjatá obsahová i formální podoba i po letech usvědčuje tehdejší režim z dennodenně propagované obludné lži o „radostném životě v socialismu.“

Na groteskní linii podpořenou expresivním malířským projevem navázal v průběhu 80. let Michael Rittstein. Dominantním znakem jeho obrazů je fantaskní nadsázka, zveličené detaily či výrazné a jasné barvy. Rozměrná plátna navíc nezapřou i vzdálený odkaz na tradici okázalých barokních fresek. V obraze Česání hub z roku 1987 autor opouští městskou tematiku a přiklání se k přírodě. Téma devastace životního prostoru přetváří do alegorického výjevu, jemuž vévodí agresivní figura letící ženy. Ta hamižně, rukama prodlouženýma v chapadla, kosí pole hub, jejichž jedovatá barevnost vyvěrá z čehosi zkaženého pod povrchem.