Akční umění, utopické vize, konceptuální přístupy (60.–80. léta 20. století)

Vypuštění první umělé družice Země Sputnik 1 do kosmu v roce 1957 odstartovalo novou éru lidstva. Tato naprosto převratná událost pochopitelně zasáhla i umění. Stala se výzvou i potvrzením přesvědčení výjimečných tvůrčích duchů, že umění by se mělo zbavit zažitých forem a mělo by jít ruku v ruce s těmi nejodvážnějšími vědeckými vizemi. Různé utopické architektonické vize jiného uspořádání světa známe i z minulosti, ale nyní se zdálo, že řešení je už téměř na dosah. Tak lze zjednodušeně charakterizovat situaci, kdy v době tvrdé nesvobody, rozpuku lyrické a gestické malby, informelu a klíčení geometristických tendencí začal v roce 1959 v naprostém osamocení vytvářet svoje první krajinotvorné projektové kresby Václav Cigler. Jeho vize později vyústily do neméně pozoruhodných utopistických projektů transformací celých obytných aglomerací, v určitých částech zasahujících až do prostoru kosmu.

Jiným vizionářem změny sociální funkce umění a zároveň nositelem nových zdánlivě neuměleckých forem umění byl Milan Knížák. Od roku 1963 pořádal akce – happeningy – mimo zavedený svět umění, v pražských ulicích či dvorech. Chtěl tak roznítit tvůrčí senzibilitu v „obyčejných“ lidech. Později, od konce šedesátých let, se k tomuto způsobu nové tvůrčí komunikace přidala řada dalších autorů.

Třetí, opět krajně radikální formou umění, která vzešla z tvůrčího rozmachu šedesátých let, bylo konceptuální umění. Také konceptualisté zavrhli tradiční formy umění a pozornost upřeli k demonstraci samotné tvůrčí mysli. Pro diváka-laika je však tato forma umění stěží pochopitelná, protože vyžaduje značné znalosti nejen z dějin moderního umění, ale také například z lingvistiky a dalších humanitních oborů. Navíc ještě vyžaduje jeho intelektuální spolupráci. Někdy až do takové míry, že divák sám se stává součástí díla, pokud tedy pochopí pravidla hry.