Neokonstruktivní tendence, systémové umění, konkretismus, nová geometrie a osobní programy (60.–80. léta 20. století)

Vývoj geometrického umění byl v šedesátých letech velmi bouřlivý a natolik pestrý, že orientace v něm je složitá i pro odborníky. Některá díla se dokonce mohou na první pohled jevit jako podobná. Tato situace vychází ze společného zájmu autorů, kteří důsledně a až téměř vědecky zkoumali tak základní otázky, jakými jsou například vztahy mezi plochou a prostorem či světlem a pohybem. Duch doby přál všemu, co bylo naprosto nové. A tak i geometristé v návaznosti na odkaz průkopníků geometrické abstrakce hledali novou podobu umění. Jejich radikalita nakonec vyústila do mnoha do té doby nepoznaných podob systémového a konkrétního umění, které k ničemu neodkazuje a je pouze tím, čím je. Tedy novou, jedinečnou a jinak nezastupitelnou skutečností.

Toto neobyčejné intelektuální vzepětí vyústilo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let do hnutí tzv. nové geometrie. Její průkopníci „infikovali“ striktní svět racionálních a ideálních forem dříve nepřípustnými prvky, například použitím ornamentu anebo různých obecně zažitých kulturních symbolů či piktogramů.

Vynikající ukázkou systémového umění je triptych Přičítání – progrese z roku 1970 od Jana Kubíčka. Tato práce je založena na principu dělení čtverců ve dvou souběžných plánech, tedy v ploše a zároveň pomocí linií, čímž zdánlivě jen racionálně vzniklé dílo získává nečekaný prostorový účinek.